Stupidita lidí

8. února 2018 v 10:00 | straznikobecnipolicie |  Příhody u MP
Dnes bych Vám chtěl povědět o tom jak to na ulici chodí. Strážník, který má svůj rajón dohlíží na dodržování pravidel, obecně závažných vyhlášek, nařízení a zákonů. Jinak řečeno, vše co strážník vidí a je protizákonné musí řešit.

Ačkoliv děláme to, co dělat máme, vždy je to podle občanů špatně. Dopravní přestupky je asi největší problematika všech měst a je to věc, kterou řešíme dnes a denně. Největší problematikou ohledně parkování je na sídlištích. Já osobně to znám z pohledu občana, jelikož jsem bydlel 15 let ve svém rodném městě a když člověk přijel z práce po 17 hodině odpolední, neměl jsem šanci zaparkovat poblíž svého domova a musel jsem parkovat někdy i několik km daleko.

To však občany v rajónu, který mám netrápí a parkují si kde se jim zamane. Na trávníku, v protisměru, v křižovatce, na chodníku atd. Proto jsem natolik tolerantní, že přes večer to nechávám být a předstírám, že nic nevidím.

Jakmile odbude 8 hodina ranní, pokutuji téměř všechny vozidla, jelikož měli dost času na to odjet, nebo přeparkovat.

Při mé smůle se stalo to, že přestupce, který dostal ode mě pokutu, nyní z okna vyhlíží a čeká až - na tom místě kde stál onen přestupce - bude stát někdo cizí a zavolá na MP aby ho také vyřešila, když on dostal pokutu a jiný ne. Tím mi narušil včera ráno moji denní rutinu řešit vozidla po 8 hodině ranní a jelikož je to na oznámení, musel jsem daná vozidla vyřešit. Lidé se pak podivují, proč najednou dostávají pokuty takhle brzy a myslí si, že to je má vlastní iniciativa.

Denně mě zastavují lidi a ptají se kam to tedy mají zaparkovat, když není kde. Den co den, slyším stejnou výmluvu a poslední dobou mi to začíná lézt krkem. Pořád lidem vysvětluji to samé, že danou lokalitu řeším po nějaké hodině a do té doby mají šanci odjet. Nemusejí nás (MP) hned pojmenovávat jako sponzory MP, že nás platí z daní apod.

Taky jsem jenom člověk. Také dodržuji všechny pravidla a zákony když jsem v civilu a na nic se nevymlouvám. Raději zaparkuji i několik km daleko, jen proto abych měl jistotu, že nic neporušuji.

To jen abyste měli představu o tom, co každý den musím řešit a poslouchat. Věřte mi, že po roce neustálé stejné výmluvy, která začíná na "Ale" mám tik v oku a musím držet nervy na uzdě. Je jen málo výjimek, který se přizná a zaplatí pokutu bez nějakého otálení.

Příště se s Vámi podělím o zajímavou příhodu, která se mi stala ve službě.
 

Život jako sen

6. února 2018 v 15:45 | straznikobecnipolicie |  Téma týdne
"Žít svůj život" je něco o co se snažím už od svých 15 let. Můj sen bylo se stát policistou ČR, avšak po odmaturování mi bylo sděleno, že je to nemožné. Proč?

Asi z toho důvodu, že trpím vrozenou vadou nedoslýchavostí a to 70% na obě uši. Tudíž nosím naslouchátka, která mi kompenzují sluch. Jak se ukázalo, je to věc, která je u této složky důležitá a přes to nejede vlak.

Ten den, kdy mi tuhle zprávu sdělili, jsem myslel, že můj život skončil. Neměl jsem již svůj sen, ani ponětí kam dál, co dělat za práci.

Během jednoho roku jsem vystřídal 3 práce, ale žádná mě nenaplňovala tak jak bych si přál já.
První - byla práce u České pošty jako doručovatel listovní i balíkové služby, práce jako taková špatná nebyla až na platové podmínky a čas strávený v ní. Práce mi začínala v 6 ráno a domů jsem přijel v 9 večer. Takhle to pokračovalo celý měsíc, až jsem to vzdal.
Druhá - technik slaboproudých zařízení, neboli montáž a revize pohybových čidel a kamer. Tato práce nebyla špatná, ale bohužel díky velkému hluku, která tato práce obsahovala jsem musel ukončit pracovní poměr.
Třetí - automechanik v autorizovaném autoservisu Škoda v Plzni. To mě bavilo ze všech těchto tří prací nejvíce, ale bohužel jsem na přestěhování a nezajištění financí nebyl připraven a po velkém zklamání jsem musel odejít. Jelikož jsem odmaturoval v oboru Autotronik, jsem měl k tomuto nejblíže.

Mým vzorem byl můj otec, který pracoval u policie ČR 23 dlouhých let, dopracoval se na hodnost nadporučíka a měl se finančně velmi dobře. Uniforma a respekt bylo něco, po čem jsem toužil i já.

Jednoho dne jsem zahlédl náborový příspěvek na městskou policii a tak jsem si řekl, proč ne. Čekal jsem s větší pravděpodobností, že to vyjde stejně jako u policie ČR. Jenomže týdnu mi přišel e-mail od velitele MP s překvapivou zprávou, že po konzultaci s jejich závodní lékařkou mohu pracovat u MP s naslouchátky jako každý jiný občan.

A tak jsem tu, pracuji u MP již 2 rokem a musím uznat, že i když je to velmi náročné, jsou i světlé stránky, který Vám udělá radost a zaplní tím tu špatnou zkušenost. Bohužel poslední dobou jich je těch dobrých zkušeností čím dál méně a lidé čím dál více agresivnější, protivnější a sobečtí. Osvědčení, které mám na 3 roky mi za dva roky končí a obávám se, že v tom již pokračovat nebudu a přezkoušení absolvovat nehodlám. Možná se vrátím k mému oboru a budu se "šťourat" raději v autech než-li v sousedském sporu.

Možná jsem začal negativně, ale nyní vidím svůj život a jsem na sebe hrdý, co vše jsem musel podniknout abych došel tam, kde jsem teď. Mám stálou práci, skvělou druhou rodinu z přítelkyně strany, skvělou přítelkyni a vše po čem jsem kdysi toužil.

Naděje

30. ledna 2018 v 17:35 | straznikobecnipolicie |  Téma týdne
Naděje

Naděje je očekávání, že se stane určitá dobrá věc. Je to něco v co my všichni věříme a držíme se jí. Bez ní by nebyl důvod proč žít.

Jelikož jsem se rozhodl tento blog založit abych psal hlavně o své práci, využiji toto téma opět.

My jako strážníci v naději věříme a držíme se jí jak jen můžeme, je to něco co nás pohání dál a nezhroutíme se z toho všeho psychického a fyzického tlaku, který na nás lidi a vedení MP vyvolávají aniž by sami chtěli.

Já osobně v naději věřím a rozhodně jí neztrácím. Protože každým dnem doufám, že bude líp. Ať už z finančního nebo kolektivního hlediska.

Denně se potkáváme s nepříjemnými a arogantními řidiči/lidmi. Lidi, kteří se při pohledu na Vás hodí ironický úsměv, smějí se, nebo ani nepozdraví. Baví se s Vámi jako odpadem a nadávají. Stěžují si, že je obtěžujeme zbytečnostmi a měli bychom mít lepší věci na práci. Ignorují Vás a dělají z nás blbce. Nebýt naděje, nezvládli bychom tyto arogantní lidi a psychicky bychom se zhroutili. Doufáme a věříme, že ještě pořád jsou lidi milý a lidský. Když na takového narazíme, rádi si s ním popovídáme a užíváme tu lidskost.

Peníze jsou věc, která motivuje spousta lidí. Naše MP je v tomhle ohledu špatná. Abych Vám dal příklad: Odešel jsem z rodného menšího města a přestěhoval jsem se za přítelkyní do většího. Samozřejmě v obou měst jsem pracoval jako strážník. A v malém městě o 13 tisíc obyvatel jsem vydělal více peněz než-li ve větším kde pracuji teď.
Takže ano, věřím a doufám že bude líp.

Pokud ztratíte naději, pak nemáte tu radost z toho když se Vám splní nebo povede něco po čem jste toužili a doufali.

Na závěr bych chtěl použít oblíbený citát od Václava Havla -
"Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu."
 


Vztek

23. ledna 2018 v 22:34 | straznikobecnipolicie |  Články
Mám vztek na sebe. Vztek, který mě užírá a kazí mi celou mojí náladu na celý den. Vztek, protože jsem žárlivý typ.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu ten typ kluka co žárlí na každého kluka se kterým si bude přítelkyně povídat, psát nebo chodit ven. Kontrolovat zprávy, kde se pohybuje a co dělá - takový naštěstí nejsem, jsem jen u první fáze (žárlení na kluky) a doufám, že poslední. Jsem velice chápavý a vím, že každý kluk nemá potřebu přebírat ostatním holku aby ji měli pro sebe. Nevím jestli to dělá moje práce, což z větší části asi ano, ale asi taky proto, že bývalé přítelkyně mě podvedli - několikrát.

Je otravné slyšet každý den v práci kolegy, který se chlubí tím, jak minulou noc strávili s jinou ženou, i když mají svoje ženy s dětmi doma. Vypraví vám skoro všechno do detailu - nechutné. Nic netušící manželky v domnění, jakého skvělého muže si to vzali. Onen muž si toho neváží a má potřebu se ukájet u jiných žen.

Cestou do práce jezdím ráno do práce s kolegou, který mě vyzvedává u autobusové zastávky a o několik kilometrů dál vyzvedáváme dalšího kolegu. Je mu 22 let a první věta zní: "Ty kráso, tak včera jsem měl dvě rande, fakt masakr". Tento mladík má doma přítelkyni se kterou vychovává malého postiženého kluka a podvádí ji s několika ženami.

Moje ex-přítelkyně mi do toho sebevědomí také moc nepomohla. Jednou se mi dokonce chlubila, jak v předešlé noci líbala postaršího muže. Na otázku proč to udělala, mi odpověděla : "Koupil mi přece pití, musela jsem mu poděkovat". To si asi říkáte, s kým jsem to proboha chodil. Když jsem jí poznal, byla tak nevinná holčina a nikdo by neřekl, že by toho byla schopna. Netrvalo dlouho a pár dní na to jsem se s ní rozešel, jelikož líbala cizího kluka před mým nejlepším kamarádem.

Je těžké nežárlit, když vidíte a slyšíte všechny ty nevěry.

Nyní když vidím přítelkyni jak si píše s lidmi na facebooku, můj mozek pracuje na plný obrátky, srdce mi buší jako o život a přemýšlí s kým a o čem si tak mohou psát. V tu samou chvíli mi můj Druhý a rozumnější hlas říká opak a abych se sebral. Své přítelkyni věřím že všech lidí nejvíce, není nikdo komu bych věřil víc a schytal bych za ní kulku. Ale moje nízké sebevědomí v tomhle bohužel mnohdy vyhrává a takhle moje tělo, hlava bojuje celý den a mě už to unavuje. Nechci být žárlivý typ, nesnáším to.

"Člověk miluje více, když v něm vzplane žárlivost, ale miluje lépe, když v sobě žárlivost udusí."
Friedrich Haug


Strach v každém z nás

23. ledna 2018 v 16:38 | straznikobecnipolicie |  Téma týdne
Nad tímhle tématem jsem musel nějakou chvíli popřemýšlet a uvědomit si z čeho já mám vlastně strach?

Jelikož nejsem člověk trpící nějakou fóbií.

Ale jako každý druhý máme v životě z něčeho strach. Já ho mám například v práci, kterou vykonávám u městská policie.

Není zrovna málo incidentů, které se staly a stávají. Strážníci jsou běžně napadáni, sraženi vozidlem, pobodáni aj. Musíme tak čelit každý den různým nástrahám. Ačkoliv si myslíte, že práce u městské policie nemůže být nic náročného a jen otravovat lidi/řidiče za jejich přestupky a protiprávní jednání. Není tomu tak vždy.

Denně se setkáváme s opilými a zdrogovanými lidmi. Věřte mi, že s nimi se normálně povídat nedá, protože jsou pod vlivem ať už alkoholu nebo drog. Mají svojí mysl a myslí si, že to co dělají je správné a normální. Bohužel to tak není a mnohdy se s nimi musíme bavit jako s pětiletými dětmi.

Můj strach spočívá v tom, že nikdy nevíte kdy tomu člověku "rupne v bedně" a zaútočí. Proto se vždy musíme mít na pozoru a sledovat každý jejich pohyb.

Strážnici i policisté mají systém aby se tomu všemu vyvarovali. Dotyčného postavíme ke zdi, musí mít ruce vytažené z kapes a podél těla a stát na místě. Jenže vysvětlujte opilci, nebo feťákovi aby stál na místě a nic nedělal.

Poté se provádí kontrola hmatem přes oblečení zda u sebe nemá zbraň a jiné nebezpečné věci. Nasadí se pouta z bezpečnostních důvodů nás i pachatele.

V předchozím městě kde jsem pracoval jako strážník jsme převáželi opilce na protialkoholní záchytnou stanici služebním vozem vzdálenou téměř 30 kilometrů. To máte 30 minut vozidlem a za tu dobu se toho může stát hodně.
Vždy při převozu musí druhý strážník sedět na zadních sedadlech s opilcem a dohlížet tak na něho aby nic neprovedl. Musíte tak snášet nejen jejich pach z úst, ale také máchání rukama a nadávky. Při tomto převozu jsem měl strach pokaždé. Uklidňovat opilce, držet ho, protože se ubližuje a nebo se snaží ublížit Vám. Měl jsem se vždy na pozoru a připraven jakkoliv zasáhnout.

Takže strach je přirozený stav a ukazuje to o nás, že přeci nám na našem životě záleží a chceme žít dále.

Chlípný Roger

22. ledna 2018 v 19:20 | straznikobecnipolicie |  Výplody fantazie
Policista vejde do kavárny, zamíří to ke svému boxu v rohu aby nebyl vidět. Servírka přichází s konvicí čerstvé kávy, zastavila se u policisty, zadívá se na něj a celá zahleděná se zapomněla zeptat zda si nedá kávu - "K-kafe?", "Ano prosím, děkuji" a usmál se, z uniformy servírky si všiml jmenovky - "Lucy, pěkné jméno na tak krásnou mladou servírku". Lucy se začervenala, rozpačitá přelila kafe a s ubrouskem ihned začala uklízet a omlouvat se. "Nic se neděje, to se stane každému" a dotkl se její ruky. Zpanikařila a odešla zpět za pult. Sledoval její krásně tvarované tělo, dlouhé hnědé vlasy, malý ale vypracovaný zadeček a hezky tvarovaná pevná prsa. Za pultem se na něj dívala a nemohla uhnout pohledem. Vrátila se s jídelním lístkem a hrála si s pramínkem vlasů. Zatímco si prohlížel lístek, prohlížela si ho od hlavy dolů. Středně vypracovaná postava, krátké zastřižené vlasy, hnědozelené oči, popraskané rty z té zimy a vystouplé žíly z posilovny. "Dal bych si míchaná vajíčka a k tomu neperlivou vodu prosím" přerušil ji a zapsala si objednávku. "Hned to bude, potrvá to asi 10 minut, zatím vám přinesu tu vodu" i ona se tentokrát laškovně usmála.

V klidu si dopíjel svou ranní kávu, která ho probere po špatně prospané noci. Poslední dobou se mu zdávají noční můry z posledního případu, kde našel ve sklepě při domovní kontrole měsíc rozkládající malou holčičku s plyšovým medvídkem v ruce a muže s vystřeleným mozkem.

"Mohu se zeptat?" Policista byl mimo realitu a přemítal si ten obrázek, který se mu v hlavě přehrával každou chvíli. "H-haló? Můžu se zeptat?" zeptala se nervózně a nevěděla co se děje. Policista se probral a všiml si že u něj stojí Lucy "P-prosím? Co chcete vědět?", "Smím se zeptat na vaše jméno, když znáte to moje?", "Dobře, Roger jméno mé" usmál se a policejní čepici mávnul džentlmensky dolů. Rozesmálo ji to a na oplátku udělala pukrle. "Tady máte tu vodu. Je vám něco?", "Děkuji, jsem pořádku, děkuji za optání". Nemohl spustit oči z té krátké žluté sukně co měla na sobě a dostávalo ho to do varu. "Máte přítele, smím-li se zeptat?", "Nedávno jsem si prošla těžkým rozchodem." Chytl Lucy za ruku, přitáhl si ji k sobě a druhou rukou ji hladil po stehnu a směroval pomalu k její mlaďoučké vagíně. Nestačila se podivit ani jak rychle se to stalo, avšak se jí to moc líbilo a dala to jasně najevo svým slastným zasténáním. Pokračoval v tom a ucítil že během chvilky zvlhla vzrušením. Sex byl pro Rogera způsob jak vytěsnit špatné myšlenky a zapomenout tak na noční můry.

"Za pět minut na pánských záchodech" zašeptala mu do ucha a odešla. Roger zhltnul své vajíčka, když člověk pracuje u policie není zvykem si jídlo vychutnat, ale spíše ho co nejrychleji do sebe nasoukat, kvůli neúprosnému času a nikdy nevíte kam vás pošlou během minuty. Spláchl to sklenicí vody a odešel na záchod.

Otevřel dveře a Lucy na něj už čekala jen v červeném spodním prádle, zavřela za Rogerem dveře a zamkla je. Přitiskla ho ke dveřím a pustila se do jeho pásku od kalhot. Povolila pásek, rozepnula poklopec a stáhla kalhoty i s opaskem se zbraní. Klekla si a vložila si do úst již ztopořený penis a užívala si každý jeho centimetr a druhou rukou si přejížděla svůj klitoris. Roger jí sundal podprsenku a nestačil se divit jak krásná a pevná její ňadra jsou, vystouplé bradavky a sexy pihu na kraji jedné z ňader. Chytl jí za její dlouhé vlasy, vytáhl ji nahoru, otočil ji zády sobě a ohnul ji. Opírala se o zeď a nastavila svojí vlhkou vagínu. Zajel do ní celou svojí délkou až Lucy vykřikla. Po nějaké chvíli se udělal na jejích zádech a zbytek polkla Lucy a užívala si chuť spermatu.

Roger se začal oblékat a pomáhal i Lucy. Oba vyšli ze záchodu a Roger přišel k pultu zaplatit za jídlo a vodu. Nechal na pultu dost peněz za jídlo a pořádné spropitné pro Lucy. "Děkuji za jídlo a pěknou péči" usmál se na Lucy a odešel z kavárny. "Zpátky do reality", pomyslel si. Nasedl do svého vozu a odjel.

Poslechněte svůj vnitřní hlas

21. ledna 2018 v 17:06 | straznikobecnipolicie |  Téma týdne
Šestý smysl - alias vnitřní hlas, tak to mám aspoň já.

Nebýt svého vnitřního hlasu, udělal bych spoustu chyb a nevím kolikrát by se mi něco stalo.

Můj vnitřní hlas je v mé práci jako druhý kolega, kterého nemám. Musím se rozhodovat na místě během několika vteřin/minut a proto se mnohdy spoléhám na svůj vnitřní hlas.

Ale dneska Vám povím o dni, kdy jsme s přítelkyní po práci jeli autem domů.

Stalo se to asi měsíc zpět, byla již tma a silnice byla mokrá. Všude mlha a téměř nebylo vidět. Sjížděli jsme z rychlostní silnice na klasickou. Provoz nebyl velký a jel jsem přiměřenou rychlostí, přitom jsme si v autě povídali o tom jak probíhal náš život. Projelo kolem nás auto a chvíli poté jsem zahlédl v dálce nějakou šmouhu, "to se mi zdálo" pomyslel jsem si. Jenže o několik vteřin vyběhli z lesa 3 velký divoký prasata "pozor!" zakřičela přítelkyně, jel jsem v tu chvíli 80km/h a moje první reakce byla šlápnout na brzdy. Moment který se odehrával se mi zdál zpomalený a přemýšlel co mám udělat, abych způsobil co nejmenší škodu jak nám i prasatům. Přemýšlení netrvalo ani pár sekund, adrenalin ve mně proudil jako o závod, ale pak mi můj vnitřní hlas poradil, abych vjel do protisměru, přibrzdil a vyhnul se prasatům. Začal jsem tedy vyhodnocovat situaci, podíval jsem se jestli v protisměru nejede auto, jak moc je silnice mokrá a jak blízko jsem u prasat. Během tohoto vyhodnocování jsem se k prasatům rychle blížil a proto jsem musel konat.

Šlápl prudce na brzdy, vjel přes dvě plné čáry do protisměru a jen o pár centimetrů jsme minuli 3 přebíhající divoké prase, rychle jsem stočil volant zpátky do našeho pruhu a dal varovná světla aby vozidlo - které bylo za mnou pár metrů - mělo na pozoru a zpomalil. Což taky učinil, protože ve zpětném zrcátku jsem zahlédl 4 přebíhající divoké prase, kterému se taktéž vyhýbal.

Oddychl jsem si a moje přítelkyně se rozplakala štěstím, že se nám nic nestalo. V krku jsem měl knedlík a nemohl mluvit, polkl jsem a snažil se přítelkyni uklidnit. Zbytek cesty jsme jeli 70km/h a sledoval zda mi přes cestu nepřeběhne další zvěř.

Proto Vám radím, dejte na svůj vnitřní hlas, zachraňuje životy.

Zničení kariéry

21. ledna 2018 v 3:32 | straznikobecnipolicie |  Články
Chtěl bych Vám povědět jednu příhodu, která se stala naší rodině, zejména mému otci.
Můj otec pracoval u policie ČR téměř 23 let a získal hodnost nadporučíka. Začal tak jako každý u pochůzek a poté se postupem času vyšplhal až ke kriminální policii. Jeho kariéru ukončily náhlé zdravotní potíže, když na mé 16 narozeniny přijel s bratrem domů z nákupu a byl bílý jako stěna. Necítil se dobře a tak se rozhodli zajet s otcem do nemocnice.
Kde čekal v čekárně téměř hodinu než ho přijali, mezitím zvracel, sténal a byl zoufalý. Poté co otce přijali, odvezli ho rovnou na operační sál. Byl ve vážném stavu a doktor nám sdělil, abychom se s ním rozloučili, jelikož se druhýho dne nemusí dožít. Bylo nám vše hrozně, moje narozeniny v troskách a neměl jsem náladu cokoliv slavit. Oslavu jsme zrušili.
Otci museli odebrat kus slinivky a trocha střeva aby to přežil. Po 2 měsících nám bylo umožněny návštěvy. Nutno dodat že otec než nastoupil do nemocnice vážil asi 105kg s výškou 180cm a když jsme ho uviděli na nemocničním lůžku, tak vážil i s postelí pouhých 75kg. Vypadal strašně, nemohoucí a zdrcený. Trubička, která mu vedla z krku, spousta dalších hadiček okolo a hlavně nemohl mluvit. Mluvil s námi pomocí tabulky, kde byly písmena a mrkal na dané písmeno.
Vždy jsem svého tátu viděl jako silného a sebevědomého muže, který neuronil ani slzu. Teď jsem viděl opak. Nenapadlo mě, že to někdy uvidím. Vidět otce na pokraji sil, na dně, mě dohnalo poprvé k velkému návalu slz a vzteku. Babička (mamka mého otce) za mnou přišla do chodby mě uklidnit. Vím jen to, že podruhý téhož dne jsem se za ním neodhodlal vrátit a zkusil to znova za týden, kde ho přemístili z oddělení ARO na klasické.
Byl to asi nejtěžší půl rok mého života zatímco byl otec v nemocnici. Museli jsme se doma o sebe navzájem starat, chodit normálně do školy a učit se.
Pocházím z velké rodiny a to ze 7 dětí. Jsem třetí nejmladší a abych odpověděl na Vaše otázky: nejsem věřící ani cikán.
Rodiče měli první holčičku a řekli si, že by bylo hezké aby měla sestřičku. Bohužel bylo 5 kluků a poslední 7 dítě byla holčička.
A jako v každý dobrý pohádce to má svůj happy end. Otec se naučil po těžkých rehabilitacích chodit a také mluvit. Trochu se spravil na váze a udržuje si zdravý životní styl. Kypí pozitivismem a laskavostí. Nyní pracuje jako vedoucí odboru stavebnictví a je šťastný. Hrdý dědeček 3 vnoučat.

"Je nám to líto"

17. ledna 2018 v 16:39 | straznikobecnipolicie |  Příhody u MP
Tato věta zazněla, když jsem zažil druhý smrťák.

Tento den se mi vryl do paměti stejně tak jako ten předchozí, který jsem Vám vyprávěl v minulém článku.

Nastoupil jsem do práce na noční službu, již připravený a převlečený z domova. Dal jsem si k večeři něco malého k snědku a vyjeli jsme s kolegou do terénu. Nutno podotknout, že jsme byli pouze dva strážníci na 13 tisíc obyvatel. Během hlídky jsme zkontrolovali pár předem určených kontrolních bodů, které se určují náhodně, nebo podle problematiky místa. Tentokrát nám na služební telefon přišla SMS zpráva od hasičů. Potřebovali asistenci při snesení pacienta z panelového domu. Vydali jsme se tedy na místo. Po příjezdu zde nebyl nikdo, kromě RZS, a hasiči teprve vyjížděli. Hledali jsme dané patro a pacienta, kterého potřebovali snést dolů. Když jsme je našli, řekli nám, ať máme počkat, že pokračují v srdeční masáži a potřebují ho stabilizovat. Opodál stáli zoufalý syn a manželka muže, kterého oživovali. Syn jen zíral, seděl v kleče a nevěděl co má dělat, rukama se podepíral a držel v ruce telefon. Manželka jen tiše plakala a doufala, že jí zachrání muže. Mezitím na místo přijeli hasiči a záchranáři jim sdělili totéž co nám, vyčkejte. Takhle to pokračovalo dalších půl až tři čtvrtě hodiny. Přístroj na masáž srdce pumpoval a vydával nepříjemný konstantní zvuk. Později to bylo až deprimující. Stáli jsme tam všichni na chodbě a v předsíni bytu. Hasiči bránili ve výhledu členům rodiny, aby zdravotníci mohli v klidu pracovat. Syn začal přecházet z místa na místo, projížděl rukama vlasy a zakrýval si tvář dlaněmi.

Všiml jsem si několika rodinných fotek, které tam měli manželé postavené na komodě - muž, který ležel nehnutě na podlaze, vydával chraptivé a nesrozumitelné zvuky a hrudník se mu zvedal nahoru a dolu - byli to vášniví motorkáři. Vypadali na fotkách šťastní a vypadalo to, že zažili mnohá dobrodružství. Bylo jim něco málo přes 50 let, ale stále vypadali mladě.

Koutkem oka jsem zahlédl zdravotníka, jak se tváří na velitele hasičů, a bylo mi jasné, co tím naznačuje - nepřežije to.

Po 55 minutách neúspěšné resuscitace prohlásili muže za mrtvého.

Stál jsem zrovna v předsíni a díval se na muže, jak tam jen leží a nedýchá, propálené chlupy na hrudi po přístroji a oblečený pouze v trenýrkách. Vážil asi kolem 90 kilo, střední výšky, dlouhé hnědé vlasy a upravené vousy. Nevěděl jsem, co si mám myslet, jen jsem si říkal, že ten muž byl před chvíli živý a najednou je zničehonic pryč. Byl příliš mladý na to umřít, měl ještě spoustu let na poznávání dalších koutů světa, které nepoznal a neprojezdil na své motorce. Bylo mi nepříjemně a soucítil jsem s rodinou. V tu chvíli jsem byl rád, že sdělovat tuto závažnost má na starosti lékař. Nevím, zda bych to dokázal. Vidět tu zdrcenou tvář, která nechce přijmout fakt, že je opravdu mrtev. Chodit po místnosti a nevědět co dělat, brečet a sedět, protože v tu chvíli je Vám všechno ukradené a cítíte se mizerně. Manželka se rozbrečela ještě víc a posadila se na postel, na nic víc se nezmohla. Bylo to velmi emočně náročné a špatného pocitu jsem se nemohl zbavit po celý zbytek šichty. Nebýt mé přítelkyně, která mě uklidňovala po telefonu, taky bych to nejspíš nezvládl tak, jako tehdy.

Proto si užívejte každého dne. Nehádat se, nesmutnit a myslet pozitivně.

Můj první ''smrťák''

15. ledna 2018 v 16:58 | straznikobecnipolicie |  Příhody u MP
V práci u MP je více než pravděpodobné, že nějakou tu smrt zažijete, nebo uvidíte. Někdo si říká, že úkolem MP je jen dávat botičky, otravovat lidi a pokutovat. Samozřejmě se dostáváme ale i k případům, které nejsou ani nám moc příjemné.

Tento incident se stal, když jsem byl u MP v jiném městě, ze kterého jsem se přestěhoval.

Ráno jsem nastoupil již převlečený do služební uniformy a převzal službu po noční směně. Než jsme se nadáli, na linku 156 zavolala paní, že v jedné ulici leží na chodníku muž, nejspíš bezdomovec a je opilý. Nutno podotknout, že se to stalo minulý rok v lednu, kdy byly velké mrazy až -15°C.

Vyjeli jsme tedy s kolegou na místo. Uprostřed chodníku jedné zapadlé uličky opravdu ležel muž a nehýbal se. Takových případů je dost, bezdomovci si nakoupí krabicové víno, večer to vypijí a ulehnou. Po našem příchodu se probudí a jsou nuceni odejít. Tohle bylo tentokrát jiné. Trvalo nám asi 3 minuty pána probudit. Otevřel oči, tiše něco zamumlal a snažil se posadit, chůze nebyl schopen. Na první pohled bylo jasně vidět, že je podchlazený a leží tam delší dobu. Na všechny dotazy nám odpovídal otázkami a jednoslovně, buď ''co?'' nebo ''jak''. Nemohli jsme zjistit totožnost, kde ''bydlí'', popřípadě jestli potřebuje lékařskou pomoc.

V onom městě jsme neměli žádné ambulantní převozy na protialkoholní záchytnou stanici a museli jsme jej odvážet vlastním služebním vozem - samozřejmě až po nutné lékařské kontrole, který usoudí že je toho schopen, podle zákona o obecní policii. Zavolal jsem tedy na místo rychlou záchrannou službu (zkr. RZS). Na autě jsme zapnuli majáky, aby nás bylo snazší najít.

Než přijela RZS, vzali jsme s kolegou muže každý za jednu paži a odnesli ho do podloubí, aby se tam posadil a vyčkal. Mezitím jsem zapnul kameru, kterou jsem měl připnutou na bundě, a snažil se z muže dostat nějaké odpovědi. Na všechny dotazy jsem získal stejnou odpověď. Služební auto kolega při příjezdu nasměroval na místo, kde ležel onen muž, a celé to bylo natočené.

Po příjezdu RZS vystoupil zdravotník a nepříjemná paní doktorka, která očividně neměla radost z dalšího smradlavého bezdomovce, po kterém bude zase muset uklízet. Neochotně se zeptala muže na pár otázek - se stejným výsledkem jako u nás. Se zdravotníkem jsme muže popadli a odnesli do sanitky. Nasadili mu teplý ''fýzák'', povlékli ho termofólií, aby ho zahřáli, a bylo nám sděleno, že ho odvezou do nemocnice, jelikož je silně podchlazený.

Mysleli jsme, že to tím pro nás končí.

Jelikož jsme si ráno ani nestihli vypít kafe, zajeli jsme tedy na benzínku si jedno dát. Už když jsme vyjeli po odjezdu RZS, zahlédl jsem sanitku, jak stojí na hlavní ulici. V tu chvíli jsem měl divné tušení, že se něco stalo. Na benzínovou pumpu přijeli natankovat kolegové od státní policie a při placení se nás jeden z nich zeptal, zda známe místní bezdomovce. Jakožto strážníci MP máme přehled o bezdomovcích, jelikož je řešíme den co den, a během měsíce ve službě znáte téměř všechny. Kývli jsme tedy, že ano, a z jakého důvodu se ptá.
"Ale, v jedné sanitce lékařům umřel jeden a potřebovali, abyste se na něj podívali a identifikovali ho." pravil policista. V tu chvíli mně zamrazilo, protože jsme s kolegou věděli, že to je ten muž z rána. Zajeli jsme tedy nejdřív na služebnu, vyhledali jsme muže v seznamu bezdomovců. Když jsme ho našli, zajeli jsme k policii ČR, kde stála na parkovišti také sanitka. Uvnitř ležel odkrytý a nereagující bezdomovec. Zarazilo mě, že měl na tváři úsměv, a i přes srdeční zástavu, která se pro něj stala osudným, umřel poklidně a v teple.

Moje první reakce nebyla taková, jakou bych čekal, upřímně mi to nepřišlo nějak hrozné a nepříjemné. Bral jsem to, jako že ten muž jen spí, napořád. Ovšem později jsme to uvědomili a nebylo nám s kolegou nejlépe. Chuť na jídlo (alespoň mě) přešla a až do večera jsem nejedl. Říkal jsem si, jak ten život může být najednou tak krátký, a jak snadno se můžeme dostat na dno jako ten muž. A aby toho nebylo málo, na místo přijeli z kriminálky a začali nás šetřit, zda jsme s tím mužem zacházeli správně a nezpůsobili mu žádnou újmu. Také požadovali kamerové záznamy a vše o nás.

Nebýt kamer, nevím, jak by to celé dopadlo.
Myslel jsem si, že tohle byl a bude poslední "smrťák", ale to jsem se šeredně spletl.

Kam dál